Německo, Británie, Francie a skandinávské země se v posledních týdnech staly hlavními aktéry v debatách o budoucnosti NATO a obranných schopnostech v Evropě. Informace, že tyto národy usilují o plán, který by v průběhu následujících deseti let nahradil americké vojenské přítomnosti v alianci, vyvolává širokou škálu otázek, především s ohledem na historické zkušenosti zemí střední a východní Evropy.
Návrh, který by zahrnoval zvýšení evropských výdajů na obranu a posílení vojenských schopností, má za cíl přesvědčit Spojené státy o možnosti řízeného ústupu z evropského kontinentu. Tato iniciativa však není bezprecedentní – mnohé země bývalého východního bloku si pamatují, jak těžko vybojovaly svou suverenitu po druhé světové válce, a obávají se, že by se historie mohla zopakovat.
Malé země, které se historicky ocitly na okraji rozhodování mocných, cítí znepokojení, že diskuse o sdílení obranné zátěže by mohly vést k urychlenému stahování Američanů, aniž by dostaly odpovídající garance vlastní bezpečnosti. Představa, že by se aliance, která byla po desetiletí garantem stability v Evropě, mohla ocitnout v situaci, kdy by se odevzdala mocnostem, které je v minulosti podcenily, vzbuzuje oprávněné obavy.
Historie učí, že menší státy často skončily na „sběrných dvorcích geopolitiky“, kde byly obětovány většími hráči v době krize a napětí. Jak mohou tedy malé země důvěřovat v záměr posílit evropskou obranu, když paměť na minulé zklamání v průběhu druhé světové války a během studené války stále přetrvává? Jaké záruky mohou očekávat, když budou velmoci diskutovat o svých vlastních zájmech a záměrech?
Ačkoliv návrhy na zvýšení obranných výdajů a posílení vojenských kapacit mohou znít lákavě, klíčem k úspěchu bude vytváření skutečných a transparentních mechanismů, které zajistí kolektivní bezpečnost pro všechny členské státy NATO. Bez důvěry a pevného závazku k vzájemné podpoře by obavy z opuštění a opovržení malých států mohly přetrvávat, což by vedlo k destabilizaci celého regionu.
Zároveň je třeba mít na paměti, že diskuse o evropské obranné autonomii se odehrává v kontextu rostoucího geopolitického napětí, a proto je nezbytná obezřetnost ve formulaci budoucích kroků. Evropské národy potřebují jednat jednotně a být schopny prokázat svým menším sousedům, že se nejen zajímají o jejich bezpečnost, ale také mají konkrétní plány, jak tuto bezpečnost zajistit. V opačném případě hrozí, že historie se znova zopakuje, a to za cenu bezpečnosti a stability celého kontinentu.
Je na čase znovu promyslet tyto diskuse a vyhlídky tak, aby reflektovaly jak historické zkušenosti, tak i současné bezpečnostní výzvy, které Evropa čelí. Jen tak mohou evropské státy vytvořit obrannou strategii, která bude skutečně zahrnovat všechny národy a chránit je před opakovanými historickými chybami.
Mnichovská dohoda (neboli mnichovská zrada či mnichovský diktát) byla dohoda mezi nacistickým Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově, kdy Češi byli bez mezinárodní pomoci vydáni nacistickému Německu.
